VZDĚLÁVÁNÍ / PALIATIVNÍ PÉČE


Biskup Malý: Péče o nevyléčitelně nemocné ulehčuje odchod ze života


V lomozu konfliktů


týkajících se privati- zace, poplatků a sys- tému zdravotního


pojištění poněkud zanikají zá- važné otázky spojené s posled- ními fázemi našeho vezdejšího života. Úroveň medicíny je dnes na takovém stupni, že okamžik klinické smrti je možné i u ne- vyléčitelně nemocných pacien- tů poměrně dlouho oddalovat. Nepochybně lze přitom prová- dět a vykazovat množství léčeb- ných výkonů (a zhodnocovat lé- čebné kapacity), pochybnosti to však vyvolává v řadě dalších ohledů – z nichž jedním z nejzá- važnějších je otázka prožívání této částí života samotným pa- cientem.


Ve statistikách o umírání se


poměrně snadno dostaneme k in- formaci, že např. v roce 2008 ze- mřelo na zhoubný novotvar žluč- níku 442 osob, velmi obtížně však pátráme po odpovědi na otázku, kolik lidí z desítek tisíc zemřelých v nemocnicích a léčebných ústa- vech by dalo přednost odchodu ze života ve svém domácím prostředí nebo v zařízení hospicové péče. Ředitel britské charitativní orga- nizace Marie Curie Cancer Care Thomas Hughes-Hallet se na to zeptal přímo svých pacientů. Pod- le jeho výzkumu chtějí strávit své poslední chvíle v nemocnici jen ve čtyřech procentech. Z těch pa- cientů, kteří byli dotázáni, bylo pak 85 procent skutečně z nemocnice propuštěno. Listu The Guardian pak ředitel MCCC řekl, že lékaři se podle něj často mylně domní- vají, že lidé nechtějí umírat doma. Ve skutečnosti je tomu naopak, program však není použitelný pro všechny pacienty. Nemocní musí mít někoho, kdo je ochoten se o ně starat, dále musí mít vhodný byt nebo dům a někdo musí sloužit


jako spojka mezi nemocným, ne- mocnicí a sociálními službami. Výsledky Marie Curie Cancer Care mají být zahrnuty do připravova- ného vládního dokumentu o péči o umírající. Konečné rozhodnutí o tom, jakou péči budou poskyto- vat, bude však na místních organi- zacích Národní zdravotní služby a jejich financích. Zdá se však, že finance nemusí být překážkou za- vedení programu – když se projekt zkoušel v hrabství Lincolnshire, skutečné výdaje na péči o pacien- ty v závěrečném stadiu nemoci se zmenšily o 8%. Ale nemusíme až do Spojené-


ho království – příklad uvádíme kvůli dostupnosti konkrétních údajů. Hnutí paliativní medicíny a hospicové péče se u nás rozvíjí již od poloviny devadesátých let, třebaže zatím bez větší pozornosti veřejnosti. Nejde už jen o průkop- nické dílo dr. M. Svatošové a po- stupně vznikající síť hospiců nebo o první tři vlaštovky domácí hos- picové péče (které vedle výkonu péče šíří i metodické a osvětové informace). V roce 2005 vydalo Centrum doporučených postupů pro praktické lékaře Společnosti všeobecného lékařství brožuru „Paliativní péče o pacienty v ter- minálním stadiu nemoci“ jako do- poručený diagnostický a léčebný postup pro všeobecné praktické lékaře a letos v březnu vydala Čes- ká lékařská komora „Doporuče- ní představenstva ČLK č. 112010 k postupu při rozhodování o změ- ně léčby intenzivní na léčbu pali- ativní u pacientů v terminálním stavu, kteří nejsou schopni vyjád- řit svou vůli“. Jsou to povzbudivé známky o postupném probouzení pozornosti odborné i obecné ve- řejnosti vůči těmto otázkám. Rada Iustitia et Pax však má


za to, že je potřebné zesílit hlas vo- lající po změně postoje vůči nevy- léčitelně nemocným a po zlepšení


TEMPUS MEDICORUM / ČERVENEC–SRPEN 2010


hluboce vděčni. Ano, všemu, co se týká smrti a umírání, se vyhýbáme. Namnoze je to zcela bezděčné, pro- tože si ani nejsme vědomi, že jsme svou každodenností pohlcováni v určitém smyslu obdobně, jako je opuštěný nemocný pohlcován svou samotou a svízelí. Neuvědo- mujeme si, že naše odsunutí těžce nemocného do léčebného procesu může být odsouzením k vyhnan- ství z pospolitosti, a nejen to. Zu- žuje se tím náš vlastní obzor, naše úzkost z neznámých stínů zesiluje a připravujeme se o onen zvláštní nadhled, jaký lze získat třeba z ml- čenlivého stisku ruky nemocného, s nímž se loučíme. Hledejme proto prostředky


péče o ně zejména z hlediska jejich bytí ve společenství. Třebaže o přesném chápání


klinické smrti probíhá určitá od- borná diskuse, rozpětí sporného je u daného pojmu zcela nepatr- né v porovnání s tím, jak různě cítíme odchod člověka z jeho lidských vazeb. Ve stáří a nemoci se samota stává trápením a toto utrpení se stupňuje tím, že lidský kontakt se odehrává jen na úrovni nezbytných léčebných a ošetřova- telských úkonů. Paliativní medicína, hospico-


vá péče a zejména domácí hospi- cová péče přinášejí do této situace jiné ovzduší. Důrazem na osobní přístup poskytují nemocným ujištění, že jejich život – jakko- liv svízelný a pravděpodobně na sklonku svého trvání – má stále hodnotu a důstojnost. Pokud jsou do péče zapojeni


blízcí lidé a členové rodiny, spo- lečné prožívání a překonávání na- stalých obtíží dává nový rozměr nejenom životu nemocného, ale také životu všech těch, kdo se ho účastní. Vypovídají o tom četná svědectví těch, kdo se napřed báli doprovázet své blízké na cestě k umírání, ale poté zažili napro- sto nečekaně obohacující chvíle nového vzájemného chápání, dojetí, smíření i radosti, chvíle, za které jsou i ve vlastním životě


k novému chápání péče o nevyléči- telně nemocné nejenom kvůli nim, nýbrž také kvůli sobě samým. Na- štěstí k tomu potřebujeme ze své strany především pochopení této situace a odhodlání dát přednost bohatství života ve vztazích před pohodlím ustálené každodennos- ti – rady a pomoci se nám může dostat od těch, kdo už přes patnáct let prošlapávají cestu až na samý okraj životního obzoru... Náš apel se obrací vlastně


ke všem lidem. Jsme přesvědče- ni, že širší chápání sounáležitosti s těmi, kdo nemají ve svých posled- ních chvílích zůstat sami, prospí- vá i celé společnosti. I nejmladší generace má ve svém nebližším okolí zažít sílu a životodárné bo- hatství pouta mezi svými rodiči a prarodiči či jinými blízkými. Také proto vznášíme tento apel zejména k těm, kdo nesou odpo- vědnost za správu věcí veřejných. Pomáhejme podporovat a šířit hnutí hospiců a paliativní medi- cíny – i nevelké prostředky zde vynaložené otevírají a povzbuzují často netušené zdroje blahodárné- ho účinku pro všechny. (http://www.skzcr.cz/hos-


picove-hnuti-v-cr a další na této adrese dostupné linky) Václav Malý, biskup,


předseda rady Iustitia et Pax při ČBK Poznámka: Biskup Václav Malý osobním


dopisem ze 4. 6. 2010 informoval prezidenta ČLK Milana Kubka o činnosti rady a požádal ho o podporu.


41


Foto: archiv ČLK


Page 1  |  Page 2  |  Page 3  |  Page 4  |  Page 5  |  Page 6  |  Page 7  |  Page 8  |  Page 9  |  Page 10  |  Page 11  |  Page 12  |  Page 13  |  Page 14  |  Page 15  |  Page 16  |  Page 17  |  Page 18  |  Page 19  |  Page 20  |  Page 21  |  Page 22  |  Page 23  |  Page 24  |  Page 25  |  Page 26  |  Page 27  |  Page 28  |  Page 29  |  Page 30  |  Page 31  |  Page 32  |  Page 33  |  Page 34  |  Page 35  |  Page 36  |  Page 37  |  Page 38  |  Page 39  |  Page 40  |  Page 41  |  Page 42  |  Page 43  |  Page 44  |  Page 45  |  Page 46  |  Page 47  |  Page 48  |  Page 49  |  Page 50  |  Page 51  |  Page 52