ÚHRADY 2012


Fakta a mýty o financování laboratorního komplementu


Moto: „Laboratorní vyšetření přispívají klinikovi přibližně z 80 % k určení diagnózy, náklady jsou na ně v ambulantním sektoru asi 3 % z celkového rozpočtu na české zdravotnictví.“


F


inancová- ní labora- torního komple-


mentu od počátku zavedení systému veřejného zdravot- ního pojištění v roce 1992 prošlo několi- ka etapami. Na za- čátku byl výkonový


systém bez omezení, pak paušální platby s degresí, bez degrese, v současnosti vý- konový systém regulovaný na unicitního pacienta s degresí. Příští rok bude…?


Podkladem byl Seznam zdravotních


výkonů (SZV), na jehož tvorbě se podílely odborné společnosti kalkulačními listy pro jednotlivé zdravotní výkony. Prakticky po celou dobu existence je SZV z nejrůznějších stran (zdravotníci, politici, zdravotní pojiš- ťovny aj.) napadán pro svoji nevyváženost (?) ve prospěch některých odborností. Snad nej- častěji je zmiňován v tomto smyslu právě laboratorní komplement. Dovolím si krátkou úvahu na toto téma


a pokusím se být objektivní. Dalo by se před- pokládat, že všechny odborné společnosti tehdy přistupovaly k tvorbě kalkulačních listů s co největší zodpovědností, aby byly postiženy všechny reálné materiálové a pří- strojové náklady na jednotlivé výkony a časy příslušných odborných pracovníků. Režijní a mzdové náklady byly dány dobovým roz- hodnutím. Vše bylo kalkulováno v korunách a poté převedeno na body (1 Kč – 1 bod), body zase zpět na koruny, avšak s tím, že jeden bod se již nerovnal jedné koruně. V praxi se pak ukázalo, že mnohé odbornosti mají potíže s „profinancováním“ některých výko- nů vzhledem k realitě. Znamená to, že jsou laboratorní výkony nadhodnoceny, nebo že laboratorní obory zodpovědně kalkulovaly? Posouzení ponechám na čtenáři. Dále je laboratořím „vytýkáno“, že vytvá-


řejí zisk. Ano, toto slovo je zatím ve zdravot- nictví tabu a tato položka není ani součástí


TEMPUS MEDICORUM / ŘÍJEN 2011


současných kalkulačních listů. Samozřejmě rozvoj automatizace přivedl do laboratoří nejen zefektivnění a zkvalitnění práce, ale také potřebu tyto nákladné technologie pra- videlně obnovovat. K tomu každá „firma“ musí mít buď vlastní zdroje (odpisy, zisk po zdanění), nebo je musí doložit například při žádosti o úvěr či leasing. Nyní k vlastním úhradám pro ambulantní


laboratorní zdravotnická zařízení (autor tex- tu se nepovažuje za kompetentního vyjadřo- vat se k úhradám nemocničních laboratoří) v posledních letech. V roce 2008 byly ambu- lantní laboratoře hrazeny podle historického paušálu, kdy přepočtená hodnota bodu byla podle zdravotní pojišťovny a konkrétní la- boratoře v rozptylu řekněme 0,50 až 1,1 Kč. V roce 2009 úhradová vyhláška stanovila jed- notnou hodnotu bodu na 0,88 Kč do 100 % úhrady porovnávacího období (2007), pak nastupovala degrese 0,52 Kč. V roce 2010 poklesla hodnota bodu na 0,70 Kč (pokles o 21 %) a degrese na 0,36 Kč (pokles o 31 %). Stejný model je v tomto roce. Žádný další seg- ment našeho zdravotnictví nepřispěl takovou mírou k úsporám ve výdajích na zdravotní péči. A prý je to pořád málo (sic!). Několik údajů z dat analytické komise za


období 2005 až 2010. Pro období před rokem 2005 nejsou oddělená data pro laboratorní a radiodiagnostický komplement, náklady na obě části komplementu byly vyjadřovány jednou společnou částkou. Nárůst celkových výdajů ZP v roce 2010 byl proti roku 2005 32,7 %. Výdaje na laboratorní vyšetření za stejné období vzrostly pouze o 14,6 %. V roce 2005 bylo vydáno na laboratorní komple- ment 5 676 152 000 Kč, tj. 3,5 % celkových výdajů. V roce to bylo 6 505 079 000 Kč, tj. 3,0 %. Z uvedeného vyplývá, že náklady na laboratorní komplement rostly dvakrát po- maleji než celkové, v procentech zůstávají stejné nebo se mírně snižují. Vyvstává zde otázka, zda není tlak na další „šetření“ na laboratořích pouze zástupný. Snížením úhrad například o dalších 10 % získáme zhruba 600 mil. Kč, u léků by stejné procento přines- lo asi 2000 mil. Kč (sic!).


Co tedy znamená současná úroveň hodno-


ty bodu 0,70 Kč s degresí 0,36 Kč pro labora- toře? Je to pro většinu laboratoří hranice, na které již bude z dlouhodobého hlediska velice problematické udržet požadovaný techno- logický rozvoj oboru, rozvoj lidských zdrojů v prostředí zvýšených finančních nároků na vysoce kvalifikovaný střední i vysokoškolský personál (mzdy, vzdělávání). Dalším tlakem na zvyšování nákladů laboratoří je růst DPH (v la- boratořích tvoří náklady na přístroje, chemi- kálie a spotřební materiál více než 60 % všech nákladů) a také požadavky plátců zdravotní péče i státních orgánů na neustálé zvyšování kvality laboratorní péče – akreditace. Ještě bych se zmínil o jednom novém


momentu, který se objevil v dohodovacím řízení v návrzích VZP a Svazu zdravotních pojišťoven a i v návrhu Sdružení ambulantních gynekologů. Je to princip platby za vyžádaná laboratorní i radiodiagnostická vyšetření přes indikujícího lékaře. Celý segment komple- mentu považuje návrh za s ním nekonzultova- ný a neprojednaný, prezentovaný bez jasných pravidel, nevysvětlující možné dopady na úro- veň a rozsah poskytované komplementární péče pacientům, výrazně administrativně zatěžující nejen provozovatele komplemen- tu, ale i vlastní ambulantní specialisty včetně možných daňových dopadů, a možná je i proti principům současných smluvních vztahů. Na základě všech uvedených aspektů zástupci segmentu komplementu vetovali dohody s uvedeným principem úhrad. Co říci na závěr? Úhrada laboratoří je „tr-


nem v oku“ zdravotním pojišťovnám, ale také některým kolegům. Financování laboratoří je však v současné době na dolní hranici udrži- telnosti provozu a je možné, že laboratorní komplement bude brzy v rukou zahraničních i tuzemských řetězců, které krátkodobě do- kážou ztrátu eliminovat. Podle mého názoru by základem sítě laboratorních zařízení v naší republice měly být multioborové, regionální laboratoře s úzkou vazbou na spolupracující lékaře se schopností poskytovat konzultač- ní služby kvalifikovaným vysokoškolským personálem v relevantním časovém období, dodržující požadované preanalytické prin- cipy pro transport biologického materiálu s jeho včasným zpracováním a objektivně dokládající kvalitu správné laboratorní pra- xe na základě odpovídající a reálné úhrady z veřejného zdravotního pojištění. František Musil, člen představenstva ČLK (Autor textu je od roku 1992 spoluvlastníkem a vedoucím lékařem privátního laboratorního zdravotnického zařízení.)


29


Page 1  |  Page 2  |  Page 3  |  Page 4  |  Page 5  |  Page 6  |  Page 7  |  Page 8  |  Page 9  |  Page 10  |  Page 11  |  Page 12  |  Page 13  |  Page 14  |  Page 15  |  Page 16  |  Page 17  |  Page 18  |  Page 19  |  Page 20  |  Page 21  |  Page 22  |  Page 23  |  Page 24  |  Page 25  |  Page 26  |  Page 27  |  Page 28  |  Page 29  |  Page 30  |  Page 31  |  Page 32  |  Page 33  |  Page 34  |  Page 35  |  Page 36  |  Page 37  |  Page 38  |  Page 39  |  Page 40  |  Page 41  |  Page 42  |  Page 43